Kojení. Takové úplně normální přirozená věc. Vůbec by mně nenapadlo, že se může kolem kojení strhnout takový humbuk…..a protestní hromadné kojení jako odplata za to, že někdo kojící matku v bance požádal, zda by si nechtěla jít krmit dítě do ústraní…no nevím, jestli se smát nebo plakat.

Epiziotomie, nástřih hráze, je porodnická operace, která urychlí porod hlavičky plodu. Otázkou je, zda to je, nebo bylo, třeba?

Často čtu v diskuzích komentáře, že je nástřih pro ženu srovnatelný se znásilněním a že to doktoři dělají schválně jen tak, protože za to mají víc peněz a lépe se jim to šije atd…

Tak já vám teď bez cenzury napíšu, co si o tom všem myslím já, jako žena, která hráz nastřiženou měla i jako lékařka, která mnohokrát do hráze střihla.

Musím říct, že větu: ,,Mám hyperaktivní dítě.´´, slýchám téměř od všech maminek. Nicméně ve většině případů, když tyto maminky někdy potkají moje dítě, hyperaktivitu svých miláčků velmi rychle přehodnotí.

Náš Míša, krycí jméno satan. Občas mám chvíle, kdy se bojím, že se mu červeně rozsvítí oči, protočí hlavu o 360 stupňů a začne mluvit hlubokým mužským hlasem. Ne je to miláček…jen trošku víc živější.  

Jelikož jsem nedávno pouštěla domů po porodu jednu mou milou klientku, která šla domů v kalhotách ve velikosti, kterou bych neoblékla ani před porodem, tak jsem se rozhodla napsat vám své zkušenosti s poporodním hubnutím.

Takže za prvé, nevěřte ženám, které vám budou tvrdit, že to všechno necháte v porodnici a už vůbec ne, že to všechno potom vykojíte....A pokud to vaše kamarádky takhle měly, tak věřte, že vy to tak mít určitě nebudete :-D To je prostě zákon schválnosti :-D

Já jsem v těhotenství přibrala 18 kg. Ačkoliv jsem se opravdu nepřejídala, pohybu jsem měla ažaž a jedla jsem zdravě...no dobře občas jsem snědla nějakou tu čokoládu... ale nic víc...žádné noční obžerství atd...a stejně 18 kg nahoře... A tak jsem se - naivka - upnula k radám zkušených žen a věřila jsem, že z porodnice půjdu minimálně o 15 kg lehčí. Hááááhááááá....

Tady je na místě uvědomit si, že v této situaci nefunguje ani tak exaktní věda jako je matematika. K porodu jsem jela s +18 kg, Míša - 3,5 kg, plodová voda - 1 kilo, placenta - půl kila.... Takže domů jsem měla jít alespoň o 5 kilo lehčí. Logicky.... No tak já šla s těma + 18ti kilama a navíc mi přetékaly nohy z balerínek... Kde se stala chyba? Kde je těch mínus pět kilo, které jsem ze sebe jednoznačně porodila? No nevím :-( 

Moje představy o hubené mamince, která chodí v letních šatičkách na procházky s kočárkem braly krutě za své a já byla ráda, že mám pořád ty hnusné těhotenské kalhoty... 

A přiznávám se, že když jsem se snažila obléknout si své krásné květované šatičky a zjistila jsem, že bych je potřebovala tak o 5 velikostí větší, tak jsem uronila i slzičku...

No ale všude se říká, že kojením se hubne... A já jsem kojila o sto šest.... měsíc, dva, tři, půl roku...a pořád nic ... tak jsem se každé ráno zoufale ptala zrcadla při oblékání těhotenských kahot, jak mám teda kojit, abych hubla? Prsa se mi z velikosti lentilek pod kobercem nalila na velikost melounů v síťovce, mléka jsem měla tolik, že bych nakrmila celý kojenecký ústav, kojila jsem každou hodinu, Míša byl žrout a stejně ani gram…. Trochu jsem se uklidňovala, že minimálně deset kilo je uloženo v těch mohutných ňadrech…

Dlouhé procházky, posilování, TRX, vyvážená strava a nic… Rok po porodu stále z 18 kg 15 kg nahoře. A pak se stal zázrak. Přestala jsem kojit a najednou šla kila dolů. Neuvěřitelné. Každý další měsíc bez kojení 2 kila dolů….při stejné fyzické námaze i stravě.

Myslím si, že u některých žen si tělo při kojení snaží udělat co nejvíc zásob a u některých naopak víc spaluje.  Každopádně stejně to měla i moje mamka, která při kojení navíc přibírala…

Takže dámy. Netrapte se, že nejdou po porodu kila dolů. Nejste v tom samy :-) Kojte protože je to to nejlepší pro vaše dítě a věřte, že časem půjdou i kila dolů :-)

A jaké jsou vaše zkušenosti? 

 

PS: ještě k těm prsům….po ukončení kojení mi zbyly jen ty síťovky bez melounů – to jen tak mezi řečí :-D

Musím říct, že než jsem se rozhodla pořídit si Míšu, tak jsem s blížící se magickou třicítkou, slyšela několikrát za den a ze všech stran. ,,No a kdy ty si taky konečně pořídíš to miminko?´´ ,,No to je pořád kariéra, kariéra…aby ti neujel vlak…´´ Někteří ostřejší odborníci už dokonce slyšeli i houkání mého ujíždějícího vlaku a skuhrání vyhasínajících vaječníků… Tak tohle je opravdu to nejhorší. Vůbec člověk není ve stresu, když si sám nejste jistý, jestli to dítě vlastně chcete. Jestli vaše kariéra bude opravdu tak skvělá, jak si jí plánujete a jestli třeba vůbec máte buňky na to být matka??? Správná matka, minimálně tak skvělá jako ta vaše maminka…  

Myslím si, že tohle prudění by mělo být trestné. Ničemu to nepřidá.  Mám mnoho pacientek, které tento tlak okolí opakovaně dohání k slzám.  Pravda je, že plodnost po třicítce razantně klesá. Ano. S rostoucím věkem matky se zvyšuje riziko vrozených vývojových vad plodu a také poranění pánevního dna při porodu je mnohem vyšší….ale jak na to?

Za prvé k tomu těhotnění je potřeba chlap. A ne jen tak ledajaký chlap. Muž, který bude otcem vašeho dítěte a to není jen tak někdo. Navíc často se právě okolo té třicítky páry rozcházejí a to je problém. Než se vzpamatujete z rozchodu a najdete v sobě sílu začít hledat nového životního partnera, tak uběhne nějaký ten měsíc či rok a potom to hledání partnera, když už má člověk trochu jiné požadavky než měl ve dvaceti, také není jednoduché…no a potom si samozřejmě nepořizujete dítě po měsíci známosti… A čas běží a výkřiky o ujíždějícím vlaku přidávají na intenzitě.

Věřte dámy – nejste v tom samy a rozhodně není všem dnům konec. Nicméně mám pro vás radu. Pokud máte partnera a zázemí a je vám třicet, neodkládejte to a rozhodně nečekejte na to, až to přijde a vy se budete cítit tak, že budete matka roku. Já jsem si ještě týden před porodem nijak nedovedla představit, že budu máma a vůbec jsem nevěděla, jak se to dělá.

Rozhodnutí, že si pořídíme dítě, bylo na mně. Miloš chtěl už dřív…takže se čekalo až já dozraju… Tak rozhodně jsem nedozrála :-D Byla jsem ale několik měsíců v ambulanci asistované reprodukce.  Denně jsem viděla páry, které zoufale toužily po dítěti, a kdyby mohly podepsat vlastní krví smlouvu s ďáblem, tak by to bez váhání udělaly, jen aby se konečně zadařilo. Často to byly úspěšní, dobře situovaní lidé kolem osmatřiceti, čtyřiceti let. A já jsem si najednou uvědomila, že takhle to nechci. A otěhotněla jsem. Mnohokrát jsem se v těhotenství ptala sama sebe, jestli to opravdu bylo správné rozhodnutí, jestli jsem zralá na to být máma, jestli jsem neměla ještě počkat, jestli mně to úplně profesionálně nezničí…. A teď skoro s dvouletým dítětem musím říct, že to bylo nejlepší rozhodnutí mého života. Ano není to jednoduché. Skloubit dítě, práci, rodinu….Musíte dělat kopromisy, ale jde to a já jsem nejšťastnější  dr. Máma.

Takže vzkaz pro vás, co vyprávíte o ujíždějících vlacích – stačí to jednou…vícekrát už je to zbytečné a může to hodně ublížit. A vy co váháte a čekáte na vhodnou chvíli, tak na nic nečekejte, protože vhodná chvíle nebude nikdy :-)