Musím říct, že větu: ,,Mám hyperaktivní dítě.´´, slýchám téměř od všech maminek. Nicméně ve většině případů, když tyto maminky někdy potkají moje dítě, hyperaktivitu svých miláčků velmi rychle přehodnotí.

Náš Míša, krycí jméno satan. Občas mám chvíle, kdy se bojím, že se mu červeně rozsvítí oči, protočí hlavu o 360 stupňů a začne mluvit hlubokým mužským hlasem. Ne je to miláček…jen trošku víc živější.  

Dosud jsem nepochopila, jak dokáže být na několika místech najednou. V podstatě kam se podívám, tam je Míša. Možná objevil nějakou metodu teleportu. Záhadou je také to, kde čerpá energii? Moc mně mrzí, že zemřel Steven Hawking, protože jsem doufala, že mi jednou vysvětlí, jak Míša získává energii přeměnou temné hmoty tekoucí interdimenzionálním riftem z paralelního vesmíru. No nebo nějak jinak…ale normální to není. 

Ten naivní nápad, který asi napadl na začátku všechny rodiče amatéry, že dítě přes den utahají, aby šlo brzy spát a oni si udělali hezký večer, tak to je utopie…to končí utahanými rodiči usínajícími u večerních televizních novin a naspídovaném dítěti jezdícím po obýváku na odrážedle…

Míša je v podstatě kontinuálně v běhu. Vlastně ani nevím, jestli umí chodit…ale asi jo. Miluje výzvy a na jakoukoliv překážku se okamžitě snaží vyšplhat..ano to je šikovný, ALE jakmile vyšplhá, tak dělá hopa hopa a skočí dolu.  Jelikož svým kontinuálním lítáním spaluje hodně energie, tak hodně papá. Nejlepší jsou chvíle, když přijdeme do restaurace a on se rozeběhne ke stolům a hystericky křičí na obědvající hosty ,,hamí hamí´´ a natahuje ruku… Párkrát už něco i dostal….a né neděláme to schválně.

Nedávno mi utekl v cukrárně za pult a ukradl tam paní cukrářce banán…a odmítal ho vrátit. Běhal mezi stoly a šťastně křičel ,,ba, ba, ba…´´ Tak asi po pěti minutách, co jsem se s ním honila mezi stoly a byla rudá až za ušima, mi paní se soucitným výrazem řekla, ať si ten ba teda nechá…

Nejvíc mně děsí jeho sebedestruktivní tendence.  Tvrdost věcí zkouší tak, že se s nimi bouchá do čela. Bouchne, řekne au a bouchne znova….Podobným způsobem zkoumá i pevnost omítek a stěn, jen naopak. Sedne zády ke zdi a bouchá temenem hlavy dozadu…a směje se… Doufám, že z toho vyroste. V patnácti už by u toho vypadal asi hodně divně.

Jako každé dítě Míša miluje kaluže. Jen to cákání dohnal k dokonalosti a místo pouhého dupání nohama do kaluží skáče šipky.

No a mnoho dalšího… takže dámy vy, co občas zamačkáváte zoufalou slzu v oku při pohledu na své milované dítě, které ne a ne na chvilku ubrat plyn, tak věřte, že v tom nejste samy :-)