Potratem v prvním trimestru končí až 20% těhotenství. V ambulanci se proto velmi často setkávám se situací, kdy musím šťastné ženě těšící se na miminko, oznámit, že těhotenství neprosperuje. Vždy je to velký šok, bolest a zklamání. Protože tuto nepříjemnou životní zkušenost má za sebou i moje velmi dobrá kamarádka, pacientka a zdravotní sestřička v jednom, tak jsem jí poprosila, aby se podělila o své pocity a zkusila poradit, jak se s touto situací vyrovnat.

V.P.

     Jsem blízkou kamarádkou a pacientkou paní doktorky Voborské Neudeckerové. Vše, co níže popíši prožívala celé roky se mnou. Přesto mě její prosba o článek na téma potrat trochu zaskočila a proto jsem ji požádala, zda mohu psát anonymně. O všem, co napíši nemám problém mluvit, ale jedná se o nejtěžší období mého života, proto se nechci odhalovat víc, než cítím jako vhodné. 

 

     Těhotenství bylo chtěné a plánované. Někdy na jaře jsme si s manželem řekli, že už je čas pořídit si miminko a začátkem léta se zadařilo. Tenkrát jsme žili strašně rychle a ne zrovna zdravě, takže jsem o tom, že jsem těhotná zpočátku ani nevěděla. Občasné ranní nevolnosti jsem přisuzovala stresu a vysokému pracovnímu nasazení. Na gynekologické prevenci mi můj tehdejší gynekolog ukázal těhotenství o stáří 6+4, takže už bylo vidět i srdíčko. Tenkrát jsem na to koukala dost překvapeně, protože, i když jsem si miminko přála, nějak jse s tím nepočítala... přesto jsem se tomu maximálně přizpůsobila, zpomalila, začala si více hledět sama sebe a tajně jsem si prohlížela fotky z ultrazvuku. Ne, že bych byla pověrčivá, ale teorii jsem v té době měla zcela v malíčku, nechtěla jsem nic zakřiknout a v prvním trimestru se přeci může stát cokoliv, že... tehdy jsem netušila, jak blízko je má teorie pravdě. 

 

     O dva týdny později jsem na toaletním papíru zaznamenala drobnou kapičku krve. Vyděsila jsem se a hned jela k lékaři. Vše bylo v pořádku, byly mi nabídnuty vaginální tablety Utrogestan, podporující udržení těhotenství, které jsem odmítla. Stále jsem byla nad věcí a říkala si, že bude to, co má být. 

     Další dny plynuly bez potíží, až jedno odpoledne, po procházce s kamarádku, kdy mi bylo celý den tak nějak divně jsem opět zaznamenala krev na toaletním papíru. Tentokrát jí bylo podstatně více a jakoby dále tekla. Samozřejmě jsem měla opět veliké obavy, ale můj lékař měl dovolenou a já si říkala, že se to přeci stává a nemusí to nic znamenat. Konecků, už i já jsem jednou zakrvácela a vše bylo v pořádku. Ale tentokrát obavy rostly. Vymizely jak ranní nevolnosti, tak napětí prsou a červík obav hlodal pořád víc. Do zblbnutí jsem si opakovala, že se nic neděje, že vše dobře dopadne. Krvácení dokonce na pár dnů vymizelo a já se trochu uklidnila. Až jednoho dne ráno se opět objevila krev, která nápadně připomínala začínající menstruaci. To už jsem věděla, že je zle. Tohle žena, nastávající matka vycítí. 

     Jeli jsme akutně k lékaři, sestřička se ještě snažila mě uklidnit, ale já už jsem žádný ultrazvuk nepotřebovala, věděla jsem, že je konec, což mi pan doktor o chvíli později potvrdil. Embryo bylo reálně podstatně menší, než mělo teoreticky, podle datumu být. 

     Pak už to šlo rychle. Bylo mi vysvětleno, co se stalo a dostala jsem žádanku na revizi dělohy. Vůbec mi to v tu chvíli nedocházelo, dokonce jsem manželovi v autě řekla, že tohle se přeci stává. Jen na tu revizi se mi nechtělo. Pořád ještě jsem měla embryo v sobě. Ještě ráno to bylo budoucí miminko v jehož život jsem doufala a po jedné kontrole u lékaře se z něj stalo „to“ co musí v zájmu mého dalšího zdraví z těla urychleně pryč. Vše se uvnitř mě bouřilo, že tak to přeci nejde, nedokázala jsem si představit, že ten malý, sice již mrtvý tvoreček, jehož ultrazvukové fotky mám ještě v kabelce skončí někde v pytli s biologickým odpadem. Proto jsem ještě jednou zavolala lékaři a ptala se, zda bych si nemohla potratit v klidu a sama, bez revize. Můj přístup se mu vůbec nelíbil, ale respektoval mé rozhodnutí. Domluvili jsme se, že dám vědět, jak jsem na tom a kdyby bylo vše vleklé a stresující, přeci jen přistoupíme k chirurgickému řešení. 

Ještě ten samý den se vše dalo do pohybu. Z počátku to vypadalo jako silnější menstruace, pak se přidaly bolesti a tlaky v podbřišku, následně odcházely krevní sraženiny. Potácela jsem se mezi wc a koupelnou, nechtěla jsem jíst, pít, ani s nikým mluvit. Manželovi se celá situace vůbec nelíbila, ale sanitku mi nezavolal protože věděl, že toto si chci odžít. Emryo nakonec odešlo z mého těla přirozenou cestou. 

Ne, neudělala jsem žádný pohřební rituál, ani jsem se nerozloučila, vlastně jsem neudělala vůbec nic. Druhý den jsem jela k lékaři, který mi potvrdil, že děloha je prázdná. Žádanku na revizi jsem roztrhala a pořád jsem se držela. 

O dva dny později přišla krize. Mé tělo se opět začalo chovat jako těhotné. Vadily mi různé pachy, bolela mě prsa a já si uvědomila to prázdno. Plno bolestných vzpomínek již odnesl čas, ale pamatuji si, že jsem často říkala, že se mi po miminku stýská. Chvíli jsem se opravdu plácala, trápila, chodila ubrečená. Věděla jsem, že se sebou musím  něco dělat, jen jsem nevěděla co. Odmítala jsem alkohol, odmítala jsem léky na spaní, nechtěla jsem do práce ani ven. Chtěla jsem jen nové miminko a tenkrát bych udělala doslova cokoliv, abych znovu otěhotněla, což samozřejmě vzhledem k mému rozpoložení nebylo reálné. 

     Tenkrát jsem na čas našla oporu v internetové diskuzi. V rámci něčeho, co bych přirovnal ke skupinové psychoterapii jsem si uvědomila, že nejsem zdaleka jediná, komu se toto stalo a že jsou na tom mnohé ženy podstatně hůř. Potratily třeba vícekrát, nebo v ještě pokročilejším stádiu těhotenství. Tenkrát mi zkrátka pomohlo se z toho vypovídat. Ale zase o tom člověk nesmí povídat moc, protože na tom nic moc nového nevymyslíte a opakujete pořád dokola to, co již bylo řečeno. Takže jsem diskuzi po čase opustila. 

     O pár týdnů později jsem změnila práci, účes, gynekologa a koupila si nové auto. Jen myšlenky na další těhotenství jsem se pořád nemohla zbavit. Chodila jsem na akupunkturu, koupila jsem si ovulační testy a bylinkové čaje. Každou další menstruaci jsem obrečela. 

Věděla jsem, že se sebou musím něco dělat. Zašla jsem za svou praktickou lékařkou, řekla jsem jí, co se mi stalo a jak se cítím. Ta mě poslala na genetická vyšetření a rozjel se klotoč, který se mi vůbec nelíbil. Odběry, gynekologické vyšetření, spermiogram, počítání plodných dnů. Prostě blázinec. A samozřejmě ze všech možných i nemožných stran rada „nemysli na to a ono se to povede“ Rada nad zlato, ale ještě by někdo mohl dodat návod, jak se na takovou věc dá nemyslet. 

Odjeli jsme na dovolenou, ze které jsme si místo pozitivního těhotenského testu přivezli další menstruaci, kterou jsem oplakala a nabyla jsem dojmu, že už nikdy žádné dítě mít nebudu, menstruační kalendář jsem hodila do koše stejně, jako ovulační testy a konečně jsme se začali milovat proto, že jsme chtěli, ne proto, abych otěhotněla. 

     O měsíc později se mi zpozdila má přesná menstruace. Samozřejmě jsem tomu nevěřila a těhotenský test jsem s udělala až pod nátlakem mé dobré kamarádky. Byly tam dvě čárky a dnes mám již téměř dvouleté dítě. Celé těhotenství jsem se bála, ale stálo to za to. 

 

     Nemám ráda klišé typu „mělo to tak být“ a „takhle je to lepší“ Nevím, proč se mnou první miminko bylo jen tak krátce a už se na to ani neptám. 

V období po porodu jsem chviličku měla pocit, že dítě, které jsem vždy chtěla sice mám, ale že mi pořád jedno chybí. Ale takhle to člověk nesmí brát, jinak by se asi zbláznil. 

Někde jsem četla, že samovolný potrat potká každou ženu. Nevím, co je na tom pravdy, ale když jsem o tomto tématu začala mluvit, poznala jsem, že to opravdu žádná vzácnost není. 

Těžko říct, zda jsem se s potratem smířila, někdy mám pocit, že jsem se s tím pouze naučila žít. A celé toto těžké období jsem překonala proto, že jsem se otevřela, začala mluvit, komunikovat, možná i přitahovat do svého života ženy s obdobným osudem. Prostě jsem na to nebyla sama a věřte mi, komunikace je v tomto případě velmi důležitá. Potrat je věc, na kterou by žena rozhodně neměla být sama. 

Myslím, že nejsem z těch, co mohou radit, ale přesto si dovolím jednu radu dát. Pokud vás postihne bolestná zkušenost v podobě nechtěného potratu, nezůstávejte s tím sama. Možností, jak vyhledat pomoc je spousta a je úplně jedno, zda vyhledáte pomoc u maminky, kamarádky, lékaře, psychologa nebo na lince důvěry. Hlavně své pocity ventilujte, ta bolest sice nezmizí, ale určitě se díky tomu zmenší, postupně se, pomalu ale jistě dostane do klidu a pohody a cesta pro nové miminko se tím dřív nebo později otevře.